Cesta vědění a lásky 2. část

0
1076

Přirozený proud života

V přírodě se dá krásně popsat plynutí cesty, vědění a lásky. Kdo chce vše znát a vědět, je náš rozum. Potřebuje tolik informací, aby mohl ve správný čas nahazovat potřebné masky. Ovšem je zde i druhá stránka rozumu, která srdci a duši pomáhá dosáhnout cílů. Pokud spoléháme jen na rozum a stránku srdce odmítáme, pak jsme závislí na informacích z okolí. Jsme závislí na shromažďování informací, které si pak formulujeme. Tyto informace začneme pokládat za své, ať už jsou pravdivé, či nikoliv. Vždy ovšem záleží, zda informace souzní s naší pravdou a s naším srdcem. Na ničem jiném v přijímání informací nezáleží. Pokud informace není má, zkrátka ji do sebe nevezmu. Abychom poznali, jestli je skutečně informace naše nebo není, je třeba, abychom byli ve spojení s duší i srdcem.

Naše srdce je napojeno na univerzální moudrost skrze lásku ve spojení s duší. Potřebné informace, které potřebujeme, se k nám v pravý čas přirozeně dostanou.

V naší přírodě to tak funguje a dá se to neustále pozorovat u každého zvířete a rostliny. Mláďata v přírodě jsou od mala neustále napojená na lásku. Rozum je nutný k rychlému propojení celé bytosti, která má mnoho složek. Rozum dokáže všechny informace bytí spojit do jednoho disku. Zvířata nemají stejné ego jako my. Ovšem také mají jakési ego, které používají jen ve chvílích ohrožení. Tehdy se probouzí druhá strana. Využívají ego jen tehdy, kdyby by jim někdo bránil ve vyjádření vlastní individuality, tedy projevu vlastní svobody. Použijí ego tehdy, když je třeba prosadit vlastní individualitu a jiným způsobem to v dané situaci nejde.

Jejich život začíná tím, že instinktivně ví, že srdce je vědomí. Ví, že srdce může být zdroj vědomí a moudrosti. Srdce je neustále napojeno na duši a ta ve správný čas vysílá potřebné informace do rozumu, kterým je třeba se pak řídit. Je zde nádherná rovnováha. Podvědomí mláděte dostává impuls, který mu v pravý čas řekne, co dělat.

Ve chvíli, kdy potřebují nějakou informaci o tom, jak jednat, ji náhle mají bez potřeby zásahu z venku. Okolí jim nezakazuje podstatnou informaci, která je od srdce a toto napojení je neustálé. Tady dochází k prvnímu rozdílu mezi lidmi a přírodou.

Srdce rostoucího dítěte vyšle určitou informaci, na základě, které chce jednat. Dosud je to stejné jako u mláděte. Dítě poslechne informaci, která k němu přijde a jedná na jejím základě. Dítě je doposud v čistém spojení se srdcem. Zde může nastat první zlom. Pokud přijde někdo z okolí a začne dítěti zakazovat jeho vůli a jednání na základě srdce, dítě sice může jednat někdy zlobivě, ale jeho duše ví, proč to dělá. Stejně jak u sebe, tak u dítěte je důležité rozlišovat, kdy jedná na základě srdce a kdy jedná na základě druhé stránky – ega a nezakazovat mu ani jednu složku. Pokud dítěti začneme opakovaně zakazovat jeho jednání na základě jeho srdce a duše, začne se potlačovat toto napojení. Může se potlačit vlastní individualita a může vzniknout iluze o tom, co je mé pravé já a co není. Vznikají masky. V okamžiku, kdy je dítěti zakázáno jednat na základě srdce, nastává to, že dítěti je zakázán projev vlastní vůle srdce. Je mu zakázáno jednání na základě lásky a propojení se s ní. Čím víc se dítěti bude zakazovat jednání na základě lásky, tím víc se bude učit toto spojení omezovat a potlačovat. Je zde i druhá strana. Pokud se mu bude zakazovat jednání na základě ega, pak může být až příliš hodný a odmítat část sebe, která je také důležitá. Pak nechá sebou zametat. Může se naučit zcela potlačovat přirozený tok informací, který proudí ze srdce. Tedy dítě rozvíjí hlavně rozumovou část a část srdce potlačuje. Jeho jednání začíná podléhat především rozumu a analytice informací. Toto jednání často vidí u rodičů, kteří nemají ponětí o nějakém hlubším spojení se srdcem. Učí se potlačovat pocity a nahrazovat to sběrem informací, které dávají smysl a logicky zapadají do tohoto světa. Dítě naslouchá vlastnímu nitru míň a míň a je u něho pravděpodobnost vzniku mnoha strachů.

Mládě v přírodě dál roste. Mládě podporuje matka, která mu nezakazuje věřit svým instinktům, které jsou ve spojení se srdcem a Božskou láskou.  Naše společnost děti učí zpochybňovat vlastní podstatu a individualitu na základě zákazů a nedůvěry. Je to nástroj systému, který si dal za úkol, aby lidé zapomínali na svou podstatu a kým jsou. Na promyšlených pravidlech a zákazech se jim může dařit dítě odnaučit věřit vlastní individualitě a znalosti sama sebe. Často sami sebe ani neznáme. Nastavujeme dětem pravidla, která zpochybňují jejich individualitu a často zakazují individuální rozvoj. V dítěti usíná prvotní instinkt, který je propojený s Božskou láskou.  Prvotní instinkt je láska. Láska je přirozený proud života a naší duše.

Mládě roste a matka ho učí, že se v životě může setkat s nebezpečím a opačnou stranou lásky. Zvíře má v sobě i opačnou stránku, která může být nutná k přežití a použije ji v ohrožení, kdy nemá dojít k tomu, aby zvíře umřelo nebo byla potlačena jeho individualita. I ve chvílích, kdy zvíře používá opačnou stránku, stále je spojeno s láskou. Zvíře ví, že musí najít potravu k přežití, tak to v tomto světe je. Ovšem podléhá to přirozenému proudu života a rovnováze. U zvířete se aktivuje i druhá část, která v daném okamžiku dá pokyn a zvíře jako predátor zabije. Tento čin je v rovnováze. Předem byl dán plán, podle kterého se obě zvířata řídí. Opět nám může pomoci uvědomění, že tento svět je založen na dualitě a tato planeta tomu podléhá a není to špatně. Naším úkolem je přijmout, jak to zde je. Zvíře se neustále řídí plánem, který nepodléhá některým naším pravidlům. Lidé si myslí, že prvotním instinktem zvířat je přežít. Je to zásadní omyl. Prvotním instinktem zvířat je láska, až druhým instinktem je přežít. Prvotní instinkt ví, že fyzická smrt není konec, a tedy pokud ke smrti má dojít, musíme to přijmout. Stejně tak i náš prvotní instinkt je láska, ale my na rozdíl od zvířat tento prvotní instinkt potlačujeme a popíráme a inklinujeme k druhému instinktu, přežití.

Malé dítě roste, a i nadále se setkává spíše se zákazy a příkazy, které jsou ve společnosti dány. Málo se setkáváme s tím, že by nám někdo řekl, že tento proud od srdce je velmi důležitý. Neřeknou nám, že máme čerpat informace zevnitř a zvnějšku si jen doplňovat informace a poznávat druhé. Naopak nám zakazují toto spojení rozvíjet. Učí nás používat rozum, prý je nutný k přežití.

Dítě se tedy učí více používat rozum a logiku, kdežto zvíře se učí používat přirozený instinkt lásky. Rozvíjí se ve své individualitě zcela přirozeně a inklinuje k podobným jedincům. Naše společnost používá více rozumovou složku. Všimněte si toho, že zvířata nepodléhají informacím zvnějšku, tak jako my. Všimněte si, že zvířata nepotřebují žádné učebnice, televize a zprávy, které matou naše podstaty. Nikdo jim neříká, co mají dělat, a přesto to přesně ví.

Děti jsou ve spojení s čistou láskou do 3 let, tedy do té doby, kdy se musí naučit nezbytné věci do života. Ve třech letech nastává zlom, toto napojení je postaveno do naší reality. Neznamená to, že oslábne, ale zapojuje se i druhá složka a okolí může dítě ovlivnit.

Zvíře ví, co je jeho potenciálem a podle toho se vyvíjí. Má určitou informaci, která říká, zda bude dobré v plavání, ve šplhání nebo v běhu. Na základě této informace se ubírá i jeho cesta. Neztratilo prvotní instinkt, a to je láska. Toto spojení zaručuje přirozený proud informací bez potřeby informací zvenčí. Naše společnost je závislá na toku informací zvenčí. Opomínají se informace, které vycházejí zevnitř nás.

Všechno začíná v okamžiku, kdy se dítě začíná formovat. Tedy ve chvíli, kdy je vystaveno okolí a je možné ho ovlivnit. Pro dítě svět už není hostinný. Stává se nehostinným v době, kdy je mu zakázáno jednat podle instinktu lásky. V tom okamžiku, kdy utichá spojení se srdcem, se stává svět nehostinným a musí využít i svou druhou stránku, ale nedokáže ji spojit s láskou. Jsme postaveni před tolik informací, které nás zahlcují. Informace nám říkají, jak vypadat, kdo být, co mít a nastavují nám podmínky pro život. Tyto podmínky jsou nehostinné, pokud nejsou ve spojení s naší duší. Společnost nebere ohled na fakt, že informace o tom, kdo jsme, mají vycházet zevnitř. Naopak informace o tom, kdo jsme, vycházejí z vnějšku a snaží se nás formovat do někoho, kdo nejsme. Snaží se formovat naši duši, která se takto formovat nedá. Tedy po tom, co projdeme procesem školství, které by nás mělo formovat, často ztrácíme schopnost znalosti sama sebe. A tak vzniká prototyp poslušného člověka, který zapadá do role systému a plní jeho rozkazy.

S láskou Poselství z nebe