„Že máš duši?“ ptá se dcerka maminky. Maminka se podívá na svou dcerku a ptá se jí: „Cože to mám?“ „Máš duši?“ opět se zeptá dcerka své maminky. Maminka na chvíli vzhlédne od děvčátka. Zamyslí se a ptá se sama sebe. Jak moje tří a půl letá dcerka může vědět o duši? Jak může, když sotva řekne pár slov. Odpověď na svou otázku nenalézá.
Podívá se zpět na svou dcerku, která sedí vedle ní na lavičce. „Ano drahoušku, mám duši, stejně tak i ty máš duši. Každý člověk má duši.“ odpovídá maminka. Dcerka se usměje a pak okamžitě skrčí čelo v zamyšlení. „Maminko?“ zeptá se opět dcerka. „Ano drahoušku?“ „Maminko, když máš duši, můžu do ní nahlédnout?“ Maminka se opět zarazí. Nahlížení do duše? Pokládá opět otázku sama sobě. Jak může vědět o nahlížení do duše, jsou jí teprve tři. Maminka neodpovídá na otázku, místo toho dává novou. „Kdepak jsi toto slyšela drahoušku?“ ptá se maminka. Holčička se celá rozzáří. Z očí jí tryská čirá láska a smích, který vychází z úst holčičky, napovídá mamince, že se jí odpověď nebude zcela zamlouvat. Holčička v stálém úsměvu mamince odpovídá: „Ptáčci mi to zazpívali.“ „Jak ti to mohli zazpívat ptáčci?“ „Pouze je poslouchám skrze své srdce, odpovídá dcerka.“ To už na maminku bylo příliš. Opravdu celou situaci nechápala. Nechápala, jak dcerka může toto vědět. Nahlédnout do duše a poslouchat skrze srdce? Maminka byla tak zaražená, že si vůbec nevšimla ptáčka, který před ně přiletěl.
Bylo jaro, všechno začínalo kvést a vonět. Ptáčci zpívali a sluníčko začínalo hřát na kůži. Dcerka vyrušila maminku ze zamyšlení. „Maminko, koukej na toho ptáčka.“ Maminka okamžitě spatřila ptáčka, který poskakoval necelý metr před nimi. Zobal něco ze země. „Maminko, maminko,“ skoro zakřičela dcerka. „Poslouchej toho ptáčka, on nám chce něco říct.“ „Co nám chce říct?“ zeptala se maminka. „Maminko, naslouchej mu srdcem a ucítíš přesně, co nám chce říct.“ Ptáček po chvilce ticha začal zpívat a cvrlikat. Díval se přímo na ně a nejevil ani sebemenší známky strachu. Dcerka se štěstím smála, jakmile ptáček zazpíval. Začala zpívat melodii s ptáčkem. Maminka byla v údivu. Teď už vůbec nechápala, ovšem něco jí říkalo, že má dcerku poslechnout. „Maminko, ty to neslyšíš?“ „Co neslyším?“ „Přece to, co nám říká.“ Maminku to začalo štvát. Jak může rozumět ptákovi, co zpívá, to je přece nemožné. „Maminko, otevři své srdce,“ řekla dcerka. Maminka ještě nikdy neviděla, aby ptáček přiletěl tak blízko, díval se na ně, zpíval jim a dcerka mu rozuměla.
Ať se maminka snažila sebevíc, nedokázala to pochopit. Na chvíli vypla všechny myšlenky a otevřela se pouze myšlence na lásku. Pokusila se naslouchat ptáčkovi, co říká. Ptala se sama sebe, co říká? Zaposlouchala se do krásného ptačího zpěvu a pokoušela se skrze srdce ucítit, co říká, jak jí poradila dcerka. Nerozuměla tomu, ale na chvíli pocítila lásku. Skrze jeho zpěv a krásu okolí pocítila čistou lásku. Dcerka se usmála: „Maminko, ty to cítíš.“ „Jak to víš?“ zeptala se maminka. „Cítím to maminko, cítím lásku, které jsi se otevřela.“ Maminka už dál nepřemýšlela nad tím, jak to dcerka ví, ale stejně jí to nedalo a znovu se zeptala. „Drahoušku, jak to cítíš?“ „Maminko, cítím všechno, otevřela jsi své srdce a dovolila mi nahlédnout skrze lásku do tvého srdce.“ Maminka to stále nechápala, ale věděla, že má dcerka pravdu. „Drahoušku, řekni mi, co vidíš v mém srdci?“ Dcerka se usmála. „Vidím okno, které je zavřené. Můžu nahlédnout jen přes skla a pocítím tvé vlastní cítění, maminko.“ Maminka otevřela pusu, ale už se nezmohla ani na jediné slovo. Objala dcerku štěstím a rozplakala se. Dcerka jí pošeptala do ouška.“ Maminko, maminko, mám tě moc ráda, teď jsi otevřela své okno a já můžu přijmout tvou lásku a dát ti kousek mé.“ Maminka se podívala na dcerku a skrze srdce spatřila pravdu. Viděla, jak je její dcerka krásná a že není obyčejná. Viděla tu lásku, kterou v sobě má a věděla, že takovou lásku potřebuje celý svět. Opět se podívala na ptáčka, který stále před nimi cvrlikal a nyní si dovolila otevřít své okno duše a pocítila skrze svou lásku, co ptáček říká. Zpíval stále dokola něco tak krásného, a tak jednoduchého: „Miluji vás a vy milujte sebe. Otevřete svá srdce lásce a vše bude krásnější. Vše, co je temné, bude prosvícené a láska vstoupí. Tma bude jen tam, kde je strach. Skutečné světlo nezapadá ani v té největší temnotě. Miluji vás a vy milujte sebe.“ Maminka nevěřila, že jí toto její vnitřní hlas řekl, cítila pravdu a nesmírně čistou lásku. Nechápala to, ale pochopila to nejdůležitější. Pochopila, že nemusí chápat, ale pouze cítit skrze své srdce, a tak vše co ucítí, pochopí.
Poprvé od té doby, co s dcerkou seděly na lavičce, se usmála na dcerku. Její úsměv vyzařoval lásku, světlo a pochopení. „Dceruško, miluji tě,“ řekla maminka. Nic víc říct nemusela, protože dcerka i maminka otevřely svá okna a cítily vše skrze dvě slova „miluji tě“. Cítily vše, co chtěly říct.
Láska je nejsilnější a nejkrásnější tvořivá síla v našich životech. Láska tvoří to, co si naše srdce přejí. Dovolme si tvořit láskou. Stačí dvě čistá a pravdivá slova a můžeme nahlédnout do svých srdcí a do srdcích ostatních. Láska nikdy nikoho neopouští, jen my opouštíme ji a uzavíráme svá srdce a okna. Aby k nám láska mohla přicházet a naplnit nás, potřebujeme otevřít svá srdce a dovolit lásce vstoupit. Dovolit vstoupit ostatním lidem. Nenahlížejme skrze své okno na své sny, ale otevřeme svá okna a žijme sny. Skrze lásku, světlo a pochopení se každá cesta stává jasnou.
Aby láska mohla vstoupit do našich srdcí, musíme svá okna otevřít. Odkrýt záclony, umýt okna, nechat vejít sluneční světlo a otevřít je. Láska vstoupí a naše srdce tepe radostí.
S láskou malá dcerka, která sedí ve světě s maminkou, andělé lásky, světla a pochopení